Vždycky mě děsilo, že „na každého jednou dojde, aby si někoho našel, vlezl do manželství a měl rodinu“. NĚCO jsem hledala, ale rozhodně to nebyl vztah. Podvědomě jsem tíhla ke starším a COSI u nich chtěla najít. Teprve až na Biblické škole v roce 1994 jsem se dověděla, co to bylo. Chyběla mi otcovská náruč od vlastního otce a snažila jsem se najít to jinde. Přestože jsem vlastně nestála o žádný vztah, pokoušela jsem se přizpůsobit okolí (s někým chodit, možná i plánovat budoucnost).
  Kdysi kdosi zneužil mé zamilovanosti a zatáhl mě do „drogové závislosti“ na povrchním fyzickém požitku, z něhož jsem ve skutečnosti vůbec nic neměla a nechápala jsem, co na tom někdo vidí. V souvislosti s pokřiveným sebevědomím šlo často spíš o pocit „povinnosti být k dispozici“. Mezi těma známýma a „známostma“ byl i jeden divný člověk, který mě na rozdíl od většiny ostatních nezneužíval, ale dával mi najevo úctu (což mě šokovalo) a jednal, jako by měl proč si mě vážit (on – mě??). Nějak se mu podařilo vymanit mě z vlivu těch ostatních „pro sebe“ (a tím pro Někoho). Pak tragicky zemřel a měl pohřeb v kostele. Tam jsem začala tušit, že to jeho divné chování nějak souvisí s vírou, a začala jsem pak hledat TO, co měl. Potom jsem poznala Ježíše a začala jsem postupně ledacos chápat.
  V srpnu 1996 se mi v Praze na shromáždění s Yonggi Cho dostala do ruky knížka LOV NEBO ZJEVENÍ, HLEDÁNÍ ŽIVOTNÍHO PARTNERA (L. Ondráček). Začetla jsem se do ní během shromáždění a „objevila Ameriku“ ohledne hledání partnera. Jestliže je Ježíš můj Pán, rozhoduje také o tomto On. Potom jsem se tedy konečně zeptala „Kdo tedy?“ a dostala jsem odpověď z Iz. 54.5-6. TO je nádherný!!! Současně mi taky vysvětlil, proč jsem se v každém vztahu cítila svázaná a rozchod pro mě byl doslova vysvobozením. Nikdy jsem skutečně o žádný vztah nestála a ten pocit svázanosti jen dokazoval, že TOHLE není pro mě. Jenom jsem se marně a nesmyslně snažila „přizpůsobit se světu“.
  Koncem ledna 1997 jsem se rozhodla definitivně to přijmout a v květnu jsem si pořídila zjevný symbol – snubní prsten se jménem TOHO jediného. Skvělé na tom je to, že dlouho fungoval i jako „repelent proti dotěrnému dvounohému hmyzu“. Dokonce jeden dotěrnej kámoš začal doslova v panické hrůze couvat, když si všiml toho prstenu. Od té doby jsem ho neviděla. Ještě nějakou dobu jsem se plácala ve slabosti někomu podlehnout a 11.8.2004 přišlo úžasné vysvobození z toho, o čem jsem ani nevěděla, že to v mém životě nemusí být (lze to definovat jako masochismus v mnoha formách).
 Tak si teď konečně opravdu užívám své SVOBODY. Díky Bohu!!
Je mi líto lidí, kteří neznají své obdarování od Boha (pro manželství nebo do celibátu - ale tím nemyslím tu náboženskou formu "jeptiška/mnoch" - klášter. Celibát je povolání a uschopnění člověka žít bez partnera - v civilním světě (tedy bez izolace v klášteře, speciálních hábitů,..)!! Když se někdo cpe do vztahů (často pod vlivem okolí) nebo do církevního celibátu, aniž by k tomu byl skutečně povolaný a uschopněný Bohem, JE to malér (dalo by se to říct i drsněji)!!